Když to neudělám já, tak to neudělá nikdo, slýchávám často od žen, které si stěžují, že jim partner s ničím nepomůže, že se na něho nemohou spolehnout a že se musejí „doprošovat“, aby alespoň vynesl koš. Nemohou dokonce ani v akutním stavu do nemocnice, protože on se sám o sebe nepostará. Ba co hůř, nepostará se dokonce ani o děti, přičemž slovem „děti“ jsou často myšleni týnejdři vlastnící nejen občanský, ale i řidičský průkaz.

Ó hrůzo, děti budou mít hlad, manžel bude bez dozoru.

Někdy nevím, co takové ženě poradit. Přiznám se bez mučení, že si často myslím, že nejvíc by pomohla nějaká „polepšovna“ pro ženy – profesionální oběti a matky, které se nedovedou vyrovnat s mužským principem, nedovedou přestřihnout pupeční šňůru a to jak svým dětem, tak ale i svému partnerovi, který není partnerem, ale jen dalším dítkem v rodině.

Komu? Naskočí mi vždy hned automaticky... Komu vlastně věřit? Partnerovi, že mne znovu nepodvede? Nezraní? Sobě? Že dovedu žít vědomě, tedy vědoma si sama sebe a nenechám se už znovu oklamat?

Nebudu se podbízet a za každou cenu se snažit, aby mne ten druhý měl rád? Zůstal se mnou? Neopustil mne a já nezůstala sama? Neopustil rodinu a já netrnula hrůzou, jak uživím naše děti? Zdůrazňuji: NAŠE, tedy pochopitelně i jeho. Protože nesmím zapomínat, že když můj muž už není můj muž, je stále otcem našich dětí.

Takže jak začít znovu věřit? Je to opravdu o tom slovíčku ZNOVU? A nebo spíš o slově VŮBEC?